Logos Brno
Teplé společenství křesťanů
Útržky, střípky, myšlénky...

Povinný celibát homosexuálů

23. října 2007

Na serveru vira.cz vyšel internetový rozhovor s ThDr. Petrem Esterkou, ve kterém tento pomocný brněnský biskup a zároveň podplukovník letectva USA výstižně upozorňuje na rozpor mezi učením katolické církve o celibátu jako daru a povinném celibátu homosexuálním.

Mirek Z.:

Je naše církev (myslím teď hlavně v Čechách a na Moravě) schopná vnímat nové výzvy, za kterými stojí Pán a které přináší nová doba? Je schopna na ně reagovat? Jak je to s církví v zahraničí?

Biskup ThDr. Petr Esterka:

Myslím, že ano, ale není to jednoduché. Protože mnohé nové výzvy jsou na první pohled těžko přijatelné.

Jak píšu ve své knížce »Rozhodni se pro risk« — např. přístup k homosexualitě. Když se řekne, že Bůh stvořil všechno a všechno je to dobré, tak stvořil i homosexuála. My ale nepřijímáme nejen homosexuály, ale např. ani rozvedené... a to děláme velikou chybu. Právě tyto lidi bychom měli přijímat do svých komunit a farností. Právě s naší podporou by si měli uvědomit, že nejsou zavržení. A oni se musí přijmout takoví, jací jsou.

Církev učí, že homosexuální orientace není hříšná, ale že homosexuální chování je hříšné. Čili každý homosexuál by měl žít v celibátu. Celibát je ovšem dar. A dostává každý homosexuál dar celibátu? Asi ne. Co s tím tedy budeme dělat? Žádnému křesťanovi by neměl druhý člověk vadit!

Embrya

18. července 2004

V teple bříška těhotné ženy tráví dvě embrya jedno nedělní odpoledne, a protože zrovna nemají nic moc na práci, věnují se následujícímu rozhovoru:

»Věříte vlastně v život po porodu?«

»Ano, věřím, že život po porodu existuje. Podle mě je náš život tady jen proto, abychom byla dost silná na to, co nás čeká.«

»Hmmm, podle mě žádný život po porodu není. Jak by měl vůbec takový život vypadat?«

»No, já přesně nevím, ale určitě tam bude více světla, než je tady. A možná, že dokonce budeme sami běhat a jíst ústy.«

»Jíst ústy, to je směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A běhat, to přeci nejde, vždyť pupeční šňůra je příliš krátká už teď.«

»Určitě je to nějak možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jsme tady zvyklí.«

»Vždyť se odtamtud ještě nikdo nevrátil. Já myslím, že porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu.«

»Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat. Věřím ale, že tam uvidíme maminku a ona se o nás postará.«

»Máma? Vy věříte na mámu? Vy jste ji někde viděl?«

»Vždyť je tu všude kolem nás, jsme a žijeme v ní a jejím prostřednictvím. Bez ní vůbec nemůžeme existovat.«

»Za celý svůj život jsem nikde žádnou mámu neviděl — podle mě prostě nic takového není.«

»Někdy, když jsme zticha, můžete zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím, že náš skutečný život začne až potom.«

Andělská protekce

4. ledna 2004

Andělé v Betlémě volají: »Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!« Zvláštní — zatímco Bůh sesílá déšť na dobré i zlé, Ježíš vyzývá, abychom se modlili za své nepřátele, andělé už mají své favority: »Pokoj jenom těm hodným.« Holt už ani ti andělé nejsou co bývali... Stačí však nakuknout do Bible na Lk 2, 14:

králikárna na zemi pokoj, lidem dobrá vůle
ekuménka na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení
anebo na zemi pokoj, lidem Boží zalíbení

Tak proč se na nás o vánocích odevšad valí »lidem dobré vůle«? To bylo totiž tak:

Vulgáta přeložila a ponechává to i Neovulgáta: »lidem dobré vůle«; v řeckém znění však ta »dobrá vůle« jde od Boha, ne od lidí.

výkladová poznámka k textu užívanému v českých liturgických knihách ŘKC

A to je ta suprová zpráva, o kterou se s námi andělé chtějí podělit: Bůh není obchodník! Žádné: »Když budeš hodný, tak pod stromečkem...« Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi: Bůh nás má rád všechny!

Kdo je zván ke stolu

26. prosince 2003

Ježíš si s vybíráním svých spolustolovníků nedal moc práce. Jedl s kdekým. Farizeové na to: »Jak to, že jí s celníky a hříšníky?« A Ježíš? Nedá se odradit, zve každého, nerozlišuje, neprověřuje, děkuje, žehná, láme, rozdává tisícům.

My už dnes v našich kostelích jednáme mnohem zodpovědněji: Ty s námi jíst nemůžeš, protože nesprávně věříš - běž do kostela své církve. A ty nevěříš? Tak to už vůbec nejde! Ty ještě bohužel nemůžeš - jsi moc malý, nerozumíš tomu. A ty máš hřích? Utíkej se vyzpovídat!

A hnedle vedle kážeme o bezpodmínečné lásce a citujeme Ježíše: »Vezměte a jezte z toho všichni.«

Jak to bylo a je s přijímáním dětí

19. prosince 2003

V getsemanech vyšel zajímavý článek zabývající se historií katolické praxe přijímání dětí. Autor v něm podrobně prochází důvody, které vedly k současné praxi, a zamýšlí se nad smyslem společného stolování.

Jako rodič často pociťuji bolest při slavení nedělní eucharistie - společné večeře všech, kdo jsou v Kristu pokřtěni. To, co sám doma nikdy nedělám, se v kostele pravidelně děje ve chvíli, kdy se podává přijímání. Malé děti, které nejsou "ve věku rozumového rozlišování," se totiž nemohou účastnit večeře křesťanů shromážděných jako obec věřících.

A ještě jeden úryvek výstižně přirovnávající současnou situaci k rodině, která ke sdílení svého stolu přistupuje opravdu »zodpovědně a s láskou«:

Bylo by opravdu šokující slyšet o takových rodičích, kteří by od svých dětí požadovali, aby nejprve prokázaly, že jsou hodny k rodině patřit, že chápou, co to znamená připojit se k rodinnému stolu, či aby si to zasloužily tím, že by byly schopny vysvětlit, jaký to má význam.

"Bylo by to absurdní," píše jeden komentátor k tématu přijímání dětí, "aby matka odepřela své city dítěti jen proto, že by dítě nechápalo, co city znamenají". Taková nepředstavitelná praxe by jen znetvořovala hodnotu a dobrotu toho, co znamená být rodinou. Jeden z největších darů života - přináležitost k rodině - by se proměnila v hrozivé břemeno. K tomu by pak pokřivila pravý význam rodinného stolování jako lidského přivítání a potvrzení.

nechte maličkých I první díl
nechte maličkých II druhý díl

Adopce v přírodě

Zatímco naši poslanci o adopci registrovanými partnery nechtějí ani slyšet, v přírodě už funguje dávno. I když na způsobu výběru "náhradních" rodičů by se ještě dalo zapracovat :-)

U labutí pozorovali biologové opakovaně, že se dvěma samečkům podařilo zahnat rodičovský pár od hnízda a sami potom vychovali jejich mládě. Agresivnější samečci dokázali pro své mládě získat více potravy a lépe ho ochránit před nebezpečím. Osmdesát procent homosexuálních párů takto dokázalo dovést mláďata úspěšně k dospělosti, zatímco u smíšených párů to bylo pouhých třicet procent.

Známým případem homosexuálních pěstounů jsou dva supi v jeruzalémské zoologické zahradě. V roce 1999 si tu postavili hnízdo a začali s milostnými hrátkami. Se svolením ředitelky zoo dostali nakonec do hnízda vejce, které pak vyseděli a mládě vzorně vychovali.

homosexualita v živočišné říši celý článek ve 100+1

Co je to vlastně normální?

Na světě je asi 2 až 3 procenta zrzavých lidí. Řekněme své jasné NE této nenormální (nemorální) barvě vlasů!

historie kdy, jak a proč to vlastně všechno začlo?
zvířata příroda nám ukazuje, jak je to s přirozeností

Co o tom soudí Bůh?

V jisté vesnici měli kněze, byl to svatý muž, a tak kdykoli byli lidé v nesnázích, utíkali se k němu o pomoc. On se pak vždy odebral do lesa na jedno zvláštní místo a odříkal zvláštní modlitbu. Bůh pokaždé jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.

Když umřel a lidé byli v nesnázích, utíkali se o pomoc k jeho nástupci, což sice svatý muž nebyl, ale znal tajemství onoho místa v lese a znění té modlitby. Řekl tedy: "Pane, ty víš, že nejsem svatý muž. Ale kvůli tomu bys mým lidem nikdy nepřihoršil, že ne? Poslechni si tedy prosím mou modlitbu a stůj při nás." Bůh jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.

Když i ten umřel a lidé se ocitli v nesnázích, šli požádat o pomoc jeho nástupce, který znal sice modlitbu, ale ne místo v lese. Řekl tedy: "Co ti záleží na místech, Pane? Copak tvá přítomnost neposvěcuje kterékoli místo? Poslechni si tedy prosím mou modlitbu a stůj při nás." A Bůh znovu jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.

Pak i ten umřel, a když se lidé ocitli v nesnázích, šli požádat o pomoc jeho nástupce, který neznal ani místo v lese, ani modlitbu. Řekl tedy: "Jistě ti nejde o přesné znění, Pane, ale o upřímnost prosby člověka v nesnázích. Vyposlechni si tedy prosím mou modlitbu a pomoz nám." A Bůh znovu jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.

I tento muž zemřel, a když se lidé ocitli v nesnázích, obrátili se na jeho nástupce. Ale tento kněz více hleděl na peníze než na modlitbu, a tak vždycky Bohu řekl: "Co jsi to za Boha – ačkoli jsi schopen hravě řešit problémy, které jsi beztak sám zapříčinil, přesto odmítáš hnout prstem, dokud před tebou nepoklekneme na nezačneme úpěnlivě prosit? Víš co, nalož s těmi lidmi, jak uznáš za vhodné." Poté se hned vrátil k tomu, co měl zrovna na práci. A Bůh opět jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.

Modlitba žáby I
poslední aktualizace stránky 23. října 2007
nejlépe prohlížet prohlížečem podporujícím standardy (např. firefox)