|
23. října 2007
Na serveru vira.cz
vyšel internetový
rozhovor s ThDr. Petrem Esterkou, ve kterém tento pomocný
brněnský biskup a zároveň podplukovník letectva USA výstižně
upozorňuje na rozpor mezi učením katolické církve o celibátu jako daru
a povinném celibátu homosexuálním.
Mirek Z.:
Je naše církev (myslím teď hlavně v Čechách a na Moravě)
schopná vnímat nové výzvy, za kterými stojí Pán a které přináší nová
doba? Je schopna na ně reagovat? Jak je to s církví
v zahraničí?
Biskup ThDr. Petr Esterka:
Myslím, že ano, ale není to jednoduché. Protože mnohé nové
výzvy jsou na první pohled těžko přijatelné.
Jak píšu ve své knížce »Rozhodni se pro risk«
— např. přístup k homosexualitě. Když se řekne, že Bůh stvořil
všechno a všechno je to dobré, tak stvořil i homosexuála. My ale
nepřijímáme nejen homosexuály, ale např. ani rozvedené... a to
děláme velikou chybu. Právě tyto lidi bychom měli přijímat do
svých komunit a farností. Právě s naší podporou by si měli
uvědomit, že nejsou zavržení. A oni se musí přijmout takoví, jací
jsou.
Církev učí, že homosexuální orientace není hříšná, ale že
homosexuální chování je hříšné. Čili každý homosexuál by měl žít
v celibátu. Celibát je ovšem dar. A dostává každý homosexuál dar
celibátu? Asi ne. Co s tím tedy budeme dělat? Žádnému křesťanovi by
neměl druhý člověk vadit!
18. července 2004
V teple bříška těhotné ženy tráví dvě embrya jedno nedělní
odpoledne, a protože zrovna nemají nic moc na práci, věnují se
následujícímu rozhovoru:
»Věříte vlastně v život po porodu?«
»Ano, věřím, že život po porodu existuje. Podle mě je
náš život tady jen proto, abychom byla dost silná na
to, co nás čeká.«
»Hmmm, podle mě žádný život po porodu není. Jak by měl
vůbec takový život vypadat?«
»No, já přesně nevím, ale určitě tam bude více světla,
než je tady. A možná, že dokonce budeme sami běhat a
jíst ústy.«
»Jíst ústy, to je směšná představa. Máme přece pupeční
šňůru, která nás živí. A běhat, to přeci nejde, vždyť
pupeční šňůra je příliš krátká už teď.«
»Určitě je to nějak možné. Jen bude všechno kolem
trochu jinak, než jsme tady zvyklí.«
»Vždyť se odtamtud ještě nikdo nevrátil. Já myslím, že
porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno
velké trápení v temnu.«
»Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po
porodu vypadat. Věřím ale, že tam uvidíme maminku a ona se o nás
postará.«
»Máma? Vy věříte na mámu? Vy jste ji někde viděl?«
»Vždyť je tu všude kolem nás, jsme a žijeme v ní a
jejím prostřednictvím. Bez ní vůbec nemůžeme
existovat.«
»Za celý svůj život jsem nikde žádnou mámu neviděl —
podle mě prostě nic takového není.«
»Někdy, když jsme zticha, můžete zaslechnout jak zpívá,
nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím, že náš
skutečný život začne až potom.«
4. ledna 2004
Andělé v Betlémě volají: »Sláva na výsostech Bohu a na
zemi pokoj lidem dobré vůle!« Zvláštní — zatímco Bůh sesílá
déšť na dobré i zlé, Ježíš vyzývá, abychom se modlili za své
nepřátele, andělé už mají své favority: »Pokoj jenom těm
hodným.« Holt už ani ti andělé nejsou co bývali... Stačí však
nakuknout do Bible na Lk 2, 14:
| králikárna |
na zemi pokoj, lidem dobrá vůle |
| ekuménka |
na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení |
| anebo |
na zemi pokoj, lidem Boží zalíbení |
Tak proč se na nás o vánocích odevšad valí »lidem dobré
vůle«? To bylo totiž tak:
Vulgáta přeložila a ponechává to i Neovulgáta:
»lidem dobré vůle«; v řeckém znění však ta »dobrá
vůle« jde od Boha, ne od lidí.
výkladová poznámka k textu užívanému v českých liturgických
knihách ŘKC
A to je ta suprová zpráva, o kterou se s námi andělé chtějí
podělit: Bůh není obchodník! Žádné: »Když budeš hodný, tak pod
stromečkem...« Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi
lidmi: Bůh nás má rád všechny!
26. prosince 2003
Ježíš si s vybíráním svých spolustolovníků nedal moc práce.
Jedl s kdekým. Farizeové na to: »Jak to, že jí s celníky a
hříšníky?« A Ježíš? Nedá se odradit, zve každého, nerozlišuje,
neprověřuje, děkuje, žehná, láme, rozdává tisícům.
My už dnes v našich kostelích jednáme mnohem zodpovědněji:
Ty s námi jíst nemůžeš, protože nesprávně věříš - běž do kostela své
církve. A ty nevěříš? Tak to už vůbec nejde! Ty ještě bohužel nemůžeš
- jsi moc malý, nerozumíš tomu. A ty máš hřích? Utíkej se
vyzpovídat!
A hnedle vedle kážeme o bezpodmínečné lásce a citujeme
Ježíše: »Vezměte a jezte z toho všichni.«
19. prosince 2003
V getsemanech vyšel zajímavý článek zabývající se historií
katolické praxe přijímání dětí. Autor v něm podrobně prochází důvody,
které vedly k současné praxi, a zamýšlí se nad smyslem společného
stolování.
Jako rodič často pociťuji bolest při slavení nedělní
eucharistie - společné večeře všech, kdo jsou v Kristu pokřtěni.
To, co sám doma nikdy nedělám, se v kostele pravidelně děje ve
chvíli, kdy se podává přijímání. Malé děti, které nejsou "ve věku
rozumového rozlišování," se totiž nemohou účastnit večeře
křesťanů shromážděných jako obec věřících.
A ještě jeden úryvek výstižně přirovnávající současnou
situaci k rodině, která ke sdílení svého stolu přistupuje opravdu
»zodpovědně a s láskou«:
Bylo by opravdu šokující slyšet o takových rodičích,
kteří by od svých dětí požadovali, aby nejprve prokázaly, že jsou
hodny k rodině patřit, že chápou, co to znamená připojit se
k rodinnému stolu, či aby si to zasloužily tím, že by byly schopny
vysvětlit, jaký to má význam.
"Bylo by to absurdní," píše jeden komentátor k tématu
přijímání dětí, "aby matka odepřela své city dítěti jen proto, že
by dítě nechápalo, co city znamenají". Taková nepředstavitelná
praxe by jen znetvořovala hodnotu a dobrotu toho, co znamená být
rodinou. Jeden z největších darů života - přináležitost k rodině -
by se proměnila v hrozivé břemeno. K tomu by pak pokřivila pravý
význam rodinného stolování jako lidského přivítání a
potvrzení.
Zatímco naši poslanci o adopci registrovanými partnery nechtějí ani
slyšet, v přírodě už funguje dávno. I když na způsobu výběru
"náhradních" rodičů by se ještě dalo zapracovat :-)
U labutí pozorovali biologové opakovaně, že se dvěma samečkům
podařilo zahnat rodičovský pár od hnízda a sami potom vychovali
jejich mládě. Agresivnější samečci dokázali pro své mládě získat
více potravy a lépe ho ochránit před nebezpečím. Osmdesát procent
homosexuálních párů takto dokázalo dovést mláďata úspěšně
k dospělosti, zatímco u smíšených párů to bylo pouhých třicet
procent.
Známým případem homosexuálních pěstounů jsou dva supi
v jeruzalémské zoologické zahradě. V roce 1999 si tu postavili
hnízdo a začali s milostnými hrátkami. Se svolením ředitelky zoo
dostali nakonec do hnízda vejce, které pak vyseděli a mládě vzorně
vychovali.
Na světě je asi 2 až 3 procenta zrzavých lidí. Řekněme své jasné NE
této nenormální (nemorální) barvě vlasů!
| historie |
kdy, jak a proč to vlastně všechno začlo? |
| zvířata |
příroda nám ukazuje, jak je to s přirozeností |
V jisté vesnici měli kněze, byl to svatý muž, a tak kdykoli
byli lidé v nesnázích, utíkali se k němu o pomoc. On se pak vždy
odebral do lesa na jedno zvláštní místo a odříkal zvláštní
modlitbu. Bůh pokaždé jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.
Když umřel a lidé byli v nesnázích, utíkali se o pomoc k jeho
nástupci, což sice svatý muž nebyl, ale znal tajemství onoho místa
v lese a znění té modlitby. Řekl tedy: "Pane, ty víš, že nejsem
svatý muž. Ale kvůli tomu bys mým lidem nikdy nepřihoršil, že ne?
Poslechni si tedy prosím mou modlitbu a stůj při nás." Bůh jeho
modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.
Když i ten umřel a lidé se ocitli v nesnázích, šli požádat
o pomoc jeho nástupce, který znal sice modlitbu, ale ne místo
v lese. Řekl tedy: "Co ti záleží na místech, Pane? Copak tvá
přítomnost neposvěcuje kterékoli místo? Poslechni si tedy prosím
mou modlitbu a stůj při nás." A Bůh znovu jeho modlitbu vyslyšel a
vesnici pomohl.
Pak i ten umřel, a když se lidé ocitli v nesnázích, šli požádat
o pomoc jeho nástupce, který neznal ani místo v lese, ani
modlitbu. Řekl tedy: "Jistě ti nejde o přesné znění, Pane, ale
o upřímnost prosby člověka v nesnázích. Vyposlechni si tedy prosím
mou modlitbu a pomoz nám." A Bůh znovu jeho modlitbu vyslyšel a
vesnici pomohl.
I tento muž zemřel, a když se lidé ocitli v nesnázích, obrátili
se na jeho nástupce. Ale tento kněz více hleděl na peníze než na
modlitbu, a tak vždycky Bohu řekl: "Co jsi to za Boha – ačkoli
jsi schopen hravě řešit problémy, které jsi beztak sám zapříčinil,
přesto odmítáš hnout prstem, dokud před tebou nepoklekneme na
nezačneme úpěnlivě prosit? Víš co, nalož s těmi lidmi, jak uznáš
za vhodné." Poté se hned vrátil k tomu, co měl zrovna na práci.
A Bůh opět jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.
Modlitba žáby I
|