Převrat v katolickém učení o homosexualitě

Následující článek vyšel v informacích HuK při příležitosti katolického sjezdu 1998. Popisují se v něm novější přístupy k teologickému chápání homosexuality, které jsou obsaženy v článku »Homosexualita« ve standardním katolickém díle »Lexikon für Kirche und Theologie«. (Zde ve srozumitelnějším výkladu.)

Kritika oficiálních katolických postojů vůči homosexualitě, tak jak se projevila v řadě prohlášení (mj. i vatikánských), se dosud vyskytovala spíše na okraji církve. Byla jen zájmová a argumentovala jen zdůvodněními, danými církevní stranou. Jestliže si např. homosexuálně orientovaní lidé stěžovali, že církevní výroky pohrdají jejich lidskou důstojností, dostávali pak jako odpověď, že se tak děje nikoliv ze zlé vůle, nýbrž proto, že to tak vyplývá z podstaty věcí: lidský charakter je už zkrátka koncipován heterosexuálně a odchylky jsou tedy proti přírodě, a proto tedy to, co je proti lidské přirozenosti, je také morálně zavrženíhodné. A tedy teologie a učitelský úřad nemohou než zaujmout právě toto stanovisko. Oficiální teologie etiky se však (nápadně) zdržela kritiky.

To, že oficiální stanovisko tradiční katolické teologie není přesvědčivé, se projevuje i v »Lexikon für Kirche und Theologie«. V tomto díle se objevuje nové, zřetelně odlišné nazírání na věc. Tradiční teologie etiky se tu vyvrací jejími vlastními argumenty, což je překvapující a v důsledku ne dostatečně doceněné. Autoři jsou totiž uznávaní vědci, jejichž zjištění a závěry nemohou být kvalifikovány jako názory neodborníků.

I. Homosexualita z hlediska sociálních a přírodních věd

Slovníková stať vědecky reviduje ty běžné předsudky, které jsou značně rozšířené i v katolické církvi. Článek poukazuje na řadu skutečností, které současná věda nevyvrací.

1. V psychickém zdraví neexistuje rozdíl mezi homosexuály a heterosexuály. Homosexualita není ani nemoc ani nenese s sebou nějaké psychické poruchy. Psychické poruchy naproti tomu mohou vznikat v důsledku chybného zacházení s homosexuálně orientovanými lidmi. Nejsou vyvolány samotnou homosexualitou, nýbrž diskriminací, psychickým tlakem nebo pokusy o »terapii«.

2. Sexuální identita se formuje již od dětství a raného mládí. Člověk nemůže být k homosexualitě nebo heterosexualitě »sveden« nebo na ni »obrácen«. »Přepólování« nebo pokusy o »terapii« homosexuálně cítících osob jsou proto odsouzeny k neúspěchu. Navíc jsou nehumánní, protože se snaží přimět člověka, aby popřel svou vlastní identitu a aby žil mimo ni.

Ona údajně zdařilá »napravení«, která zvláště propagují fundamentalistické kruhy v USA a nedávno i v Evropě, je třeba chápat jen tak, že u některých bisexuálů byly potlačeny nebo vymýváním mozku vyřazeny homosexuální složky z jejich charakteru. Na jak dlouho však? Takové »úspěchy« nevyvracejí uvedenou tezi.

3. Homosexualita právě tak jako heterosexualita jsou samostatné základní dispozice lidské sexuality.

4. Homosexuální právě tak jako heterosexuální orientace prostupuje celou lidskou bytost, ne jen jeho sexualitu v úzkém smyslu: je přítomna ve stejné míře v jeho erotických představách, v jeho sebeidentifikaci i v jeho životním stylu. Sexuální orientace znamená přítomnost výrazných vloh, které se projevují při vstupování do kontaktů s jinými lidmi i v seberealizaci jako společenské bytosti.

5. V tzn. »coming outu« musí homosexuální lidé nejen nalézt svou vlastní identitu, nýbrž se k ní i navenek přiznat, což ovšem nemá znamenat všude a za všech okolností ji předvádět. Největší problém však spočívá v tom, že homosexuálové nenalézají v naší heterosexuální společnosti pozitivní postavy a vzory. Šokující chování některých homosexuálů se dá jistě vysvětlit i tímto nedostatkem. Právě proto jsou tak důležité emancipační skupiny, ať už mají privátní, politický, profesní nebo náboženský charakter. Taková uskupení by měla lidem pomáhat nalézat jejich identitu a rozvíjet jejich vlohy. Tady by se měly uplatnit především církve. Odmítavé stanovisko zvláště katolických církevních kruhů by z tohoto hlediska mělo být přezkoumáno a zrevidováno.

6. Homosexuálně orientovaní lidé se stávají oběťmi násilí nejrůznějšího druhu. Nejde tu jen o fyzické násilí, někdy i o vraždy. Jedná se často o mnohem subtilnější útoky a s těžkými následky například tím, že jsou diskriminováni jako méněcenní nebo nemocní, a to v neposlední řadě i oficiálními církevními projevy.

7. Hlavní silou, která vyvolává diskriminaci, je strach z prvků homosexuality ve své vlastní osobě, které však má v sobě skoro každý člověk; na druhé straně vznikají obavy, že běžné ideály mužství a patriarchální mocenské struktury by mohly být homosexuálním chováním zpochybněny.

8. Závěry z dosavadních konstatování: Je naléhavé, aby se v církvi z těchto závěrů vycházelo a aby byl nalezen nový způsob, jak jednat s homosexuálně orientovanými lidmi.

II. Homosexualita v Bibli

1. V Bibli nejsou výpovědi o homosexuálně orientovaných lidech nebo o jejich vzájemné milostné náklonnosti a jejich vztazích. Homosexualita jako neměnná dispozice byla pravděpodobně autorům Bible neznámá.

2. Bible odsuzuje spíš ty homosexuální praktiky, které jsou prováděny heterosexuály — jednání, které souvisí s pohanskými kulty plodnosti národů sousedících s Izraelem, nebo ty, které jsou projevem násilí (např. vůči cizincům v Sodomě).

3. Viděno na tomto pozadí odsuzuje i Pavel homosexuální chování heterosexuálních lidí jako odvracení se od Boha, a proto je považuje za nepřirozené. Osobní milenecké vztahy mezi homosexuálně cítícími lidmi mu zřejmě nebyly známé.

4. Věda, zabývající se studiem Bible, je jednotná, pokud jde o uvedené teze. Fundamentalistické postoje vycházející z těch míst Bible, které údajně zatracují homosexualitu, aniž by braly zřetel na historické a kulturní pozadí, si nemohou činit nárok na platnost především proto, že jejich zastánci nemohou vysvětlit, proč právě tato místa mají být považována za nadčasová a univerzálně platná.

III. Homosexualita z etického hlediska: Proti přírodě?

Běžná námitka proti homosexualitě zní: Homosexualita je nepřirozená a je proti Božímu řádu. Takovéto tvrzení však již nenachází oporu v novější katolické teologii a etice. V novém vydání LThK (Slovník pro teologii a církev) se uvádí: Právě když chceme navázat na myšlenku tradičního přirozeného práva a tuto myšlenku důsledně a čestně domyslet, pak se ukáže, že vztahy homosexuálních dvojic je třeba považovat za vztahy eticky obhajitelné.

1. Co znamená »příroda«

Slovo »příroda« má mnoho významů. Jde tu o pojem komplementární, což znamená, že jeho přesný význam vyplývá z toho pojmu, vůči němuž je »příroda« v protikladu.

V přírodovědeckém smyslu znamená »příroda« to, co existuje bez přičinění člověka. Příroda je tu protipojmem (antonymem) k pojmu »kultura«, totiž proti tomu, co je uskutečněno činností člověka. Ve filosofickém a etickém smyslu však znamená slovo (pojem) »příroda« také podstatu, tj. vlastní určení člověka, a znamená tedy i normu, podle níž se má poměřovat jeho chování. Pojem »příroda« má tedy vždycky dva zásadně rozdílné významy:

• to, co je
• to, co má být

Osudově nešťastným se stává záměna obou těchto významů.

Tak tomu bývá například v tom případě, kdy se usuzuje z toho, co existuje (vždycky a zvykově) na to, co má být. Jde to o »naturalisticky« chybný závěr. Jestliže něco existuje u většiny, lidí, má to tedy být i eticky správné? V takových případech se však nepočítá s kulturně (civilizačně) utvářenými návyky a tyto se povyšují na morální normu. Ani Bible není prosta takovýchto kulturně podmíněných chybných závěrů. Tak např. Pavel v 1. K 11,15 věren tehdejším názorům označoval dlouhé vlasy za hanbu pro muže.

Při veškerých možných zneužitích a záměnách má rozhovor o přirozenosti člověka své oprávnění v dvojím smyslu:

Především existuje faktická přirozená danost, proti níž člověk nesmí vystupovat, aniž by škodil sám sobě. Ta např. musí dbát na přírodou dané meze. Jak tato faktická přirozenost vypadá a jaké jsou meze lidského chování mají zjišťovat přírodovědné disciplíny, např. lékařství. Ty mohou říci, co člověku škodí a co ne. Pokud jde o homosexuální chování, je jejich výrok jednoznačný: homosexuální chování není škodlivé.

Dále pak se zde setkáváme s bezpodmínečným morálním požadavkem vůči člověku, a to v rovině toho, co má být: Jedná se o požadavek, proti kterému člověk nesmí jednat, aniž by ohrozil sám sebe. Tento požadavek, který se nedá vyvodit z existujících faktů, je možné označit jako »přirozenost«, jako »podstatu« člověka. Co však je přirozeností člověka, co je tím specificky lidským, čím se odlišuje od ostatních živých tvorů?

2. V čem spočívá »přirozenost« člověka?

Jestliže pozorujeme, jak křesťanská teologie a učitelský úřad zodpovídají tuto otázku, pak je nám nápadné, že tu probíhá již asi půl druhého století zásadní změna názorů. Dřívější, především scholastická tradice odpovídala na tuto otázku následujícím způsobem: člověk je samostatná rozumná bytost (ens in natura rationali subsistens). Svým rozumem je člověk schopen číst přikázání Boží, která jsou viditelná v přírodních zákonech. Rozum je zároveň jakýsi čtecí nástroj, jímž člověk může poznávat neměnná Boží přikázání. Tady však vznikalo nebezpečí, že se mohly činit závěry z věcí existujících o věcech, které mají být, aniž by se kladla otázka, zda to je pro člověka skutečně vhodné. Jako příklad možno uvést: Z pozorování, že sexualita u všech živých tvorů slouží k rozmnožování, se dělal závěr, že i u člověka musí být rozmnožování jediným účelem sexuality. Nebo: Z faktu, že většina lidí se chová heterosexuálně, se vyvozovalo, že takové chování nutně musí být morální.

Moderní doba, aniž by se vzdala definice člověka jako bytosti rozumné, posouvá do popředí zcela jiný aspekt: Člověk je bytost sebeurčující a svobodná, která se nachází ve vztahu k jiným bytostem. Člověk je podle Immanuela Kanta sám sobě účelem, tzn. nesmí být jiným člověkem využíván jako prostředek, nesmí být instrumentalizován. Je účelem sám sobě, sám sebe určuje, sám sebe formuje, zkrátka, na rozdíl od jiných živých tvorů je osobností a jako takovému mu přísluší nezadatelná, bezpodmínečná důstojnost. Právě v tom, že je osobností, spočívá přirozenost, podstata člověka a tím se odlišuje od ostatních živých bytostí. Člověk je milující svobodnou osobností, která se realizuje ve vztahu k jiným bytostem. Přirozenost člověka spočívá v jeho sebedefinování, ve vlastním růstu, ve svobodě. Právě proto není možné stanovit jako podle nějakého katalogu, co přesně patří do pojmu přirozenost člověka a co mu odporuje. Spíše lze říci: přirozenost je to, co odpovídá a prospívá rozvoji milující osobnosti. Takto chápanou lidskou přirozenost si bere jako základ i katolický učitelský úřad v posledních desítiletích, když dochází k závěru, že přirozeností lidské sexuality není jen rozmnožování, tedy plodnosti, nýbrž i společenství vzájemně se milujících osob. (2. vatikánský koncil, »Gaudium et spes«, Společná synoda německých biskupství, »Manželství a rodina«, Úvod 1. kap.)

3. Proč se katolický učitelský úřad dostává svými výroky do rozporu se svým vlastním pojetím přirozenosti člověka.

Katolický učitelský úřad používá takto moderně chápanou osobnost skoro ve všech svých projevech, i v otázce sexuální morálky. Avšak právě v otázce homosexuality — a na to upozorňuje stať homosexuality v LThK — nedovádí tento přístup důsledně do konce. Tím, že prohlašuje stále znovu rozmnožování za bezpodmínečný předpoklad pro mravně prožívanou sexualitu, nedefinuje člověka jako osobnost, nýbrž přenáší bez rozlišování funkcionální účel sexuality jako mechanismus rozmnožování z živočišného světa na člověka. Sexualita se tu neprojevuje jako výraz lidské osobnosti a schopnosti lidské lásky, nýbrž jako funkční mechanismus určený k plození. Kdyby však učitelský úřad bral sexualitu jako projev lidské osobnosti, pak by musel uznat sexuální chování za mravně oprávněné, jestliže je v něm láska a vzájemná sympatie.

Proto spatřujeme rozpor nebo přinejmenším nelogičnost v tom, že učitelský úřad uznává, že člověk je osobnost a je schopen rozvíjet cit lásky, na druhé straně však sexuální jednání (např. ve stejnopohlavním vztahu) kvalifikuje jako nepřirozené jen proto, že v něm chybí schopnost rozmnožování, typická pro biologický organismus vzešlý z živočišné říše.

Ten, kdo určuje, že jádro lidské přirozenosti je v tom, že člověk je osobností, ten nemůže považovat homosexualitu prožívanou v partnerském vztahu za nepřirozenou. Pozoruhodná nedůslednost je v tom, že učitelský úřad se ve vztahu k homosexualitě sám zpronevěřuje své zásadě a svému myšlení tím, že plození prohlašuje za nepostradatelnou součást zodpovědně prožívané sexuality a vlastně ji tím staví na stejný stupeň s předhumánními animálními formami sexuality. Učitelský úřad tak přenáší zcela nesystémově kritéria z živočišného světa na lidské sexuální chování a přehlíží ten obraz člověka, který je běžně hlásán v církvi.

IV. Souhrn

Uznávat homosexuálně orientované lidi jako osobnosti znamená nejen uznat jejich stejnopohlavní orientaci, nýbrž respektovat a podporovat jejich vztahy. To se očekává od učitelského úřadu.

Dodatek, 2003

Článek, který byl výše interpretován, vyšel ve slovníku Lexikon für Kirche und Theologie v roce 1996.

Ve vyšších kruzích římskokatolické církve je tento článek ignorován. Vážně se zabývat tímto materiálem by znamenalo změnit myšlení, provést »metanoiu« v biblickém smyslu. K tomu však církev není ochotna. Setrvává neustále v předsudcích 19. století a prohlašuje je neústupně za učení církve.

Jinak je tomu v nižších vrstvách. Publikované poznatky jsou stále známější mezi »prostými kněžími« a především mezi organizovanými laiky. Katolický svaz žen ve Švýcarsku a hnutí katolických mužů v Rakousku — abychom zde uvedli jen příklady z německy mluvících zemí — koncipovaly prohlášení, které spočívá na tomto novém nazírání. To dává důvod k naději: a přece se točí — tam, kde církev žije.